Gymnocalycium (Rakousko) 23, č. 3, 2010, str. 947 – 954.
A tak následuje popis (viz informace týkající se Gymn. morroense nom. prov. v článku o Gymn. poeschlii), když předtím vyšel článek Ludwiga Berchta (NL) v předcházejícím čísle Gymnocalycium (Rakousko) v čísle 2 téhož ročníku, asi jako ouvertoura, pojednávající o „modrých“ gymnokalyciích z provincie Sal Luis.
Tělo ploché, 50 – 80 mm v průměru a 20 – 30 mm vysoké, epidermis matná, tupě šedozelená až světle modrozelená, často se síťkovitým šedým povlakem. Kořen řepovitý, vypadající jako zásobní orgán, pouze dole šňůrovitě až vláknitě rozdělený, mnohdy již pod hypokotylem rozdělený do více větví.
Žebra (7 -) 8 – 10 (- 13), přímá, u mladších rostlin jsou plochá s přímými brázdami mezi nimi, velmi krátkými mělkými příčnými zářezy rozdělenými na malé zakulacené hrbolky, které pod areolami vybíhají do tupých brad. Starší rostliny mají tento hrbol větší se zřetelně vyrážející bradou se zakulaceným okrajem, mají také zvlněné zářezy mezi žebry. Šířka žeber je dole 12 – 21 mm, nahoře 5 – 8 (- 10) mm. Areoly zakulacené až eliptické, mladé s velmi krátkou bělavou plstí, později bez ní, vzájemně od sebe 12 – 15 (- 18) mm vzdálené.
Okrajové trny 5 – 7, slabé, zploštělé, rohově zbarvené, uprostřed nebo také na základně s nepatrným růžovým tónem, přímé nebo k tělu přilehlé, vzácně silně zakřivené, vrchní a spodní kratší, prostřední páry trnů nejdelší, u mladších rostlin pavoukovitě k hrbolům přitisklé nebo ve 2 – 3 párech, ze kterých horní pár trnů je nejslabší a nejkratší. Spodní nepřímý trn je dolů směřující, špičky trnů často slabě háčkovitě k tělu přiléhající, u starších rostlin jsou trny spíš přímé nebo také slabě k tělu ohnuté, až paprskovitě rozprostřené, světle rohově zbarvené, (5 -) 7 – 10 (- 15) mm dlouhé, střední trn chybí nebo zcela vzácně 1.
Květ oboupohlavní, (50 -) 55 – 75 (- 80) mm dlouhý a (45 -) 55 – 60 mm široký, nálevkovitý až široce nálevkovitý. Perikarpel středně široký nebo malý (15 -) 18 – 22 (- 27) mm dlouhý a (6 -) 8 – 10 mm široký, šedozelený – šedý (až zelený) a často modravě ojíněný, šupiny polokulaté, tupé nebo s tupou špicí, širokým bělavým okrajem, ve střední části šedé – světle hnědorůžové, v počtu (7 -) 8 – 10 (- 15). Vnější okvětní lístky kopisťovité, světle až sytě růžově šedé s nahnědle růžovým středním páskem, na okraji více bělavé, na základně více purpurové, pozvolna přecházející do šupin perikarpelu, 22 – 35 mm dlouhé a 4 – 7 mm široké.
Vnější okvětní lístky protáhle kopisťovité, zašpičatělé, u základny menší, světle až sytě růžové s tmavším středním páskem, na základně často sytě růžové až šeříkově zbarvené, 30 – 35 mm dlouhé a 4 – 6 (- 7) mm široké. Perikarpel stejně dlouhý jako okvětní lístky nebo trochu kratší (v poměru 1 : 1 nebo 2 : 3). Čnělka 12 – 14 mm dlouhá, bílá, na základně sytě růžová nebo růžová až bílá, neprorůstající do semeníku, blizna světle žlutá, 2 – 3,5 mm vysoká, 10 – 12 laloků blizny. Nitky ve třech řadách: první (spodní) řada má nejkratší nitky, přirostlé ke spodní části receptakula, druhá řada je přirostlá ke střední části receptakula a jejíž horní část nitek je přikloněná k blizně, třetí řada je přirostlá k horní části receptakula a délkou přesahuje bliznu, při otevřeném květu jsou tyto zcela odkryté. Nitky jsou bělavé, na základně někdy růžové až purpurové. Prašníky žluté, nektarium sytě růžové. Semeník obráceně kónický, 13 – 17 mm dlouhý a 4 – 7 mm široký, komora semeníku bílá až růžově zbarvená, receptakulum široce zvonkovité 7 – 9 (- 12) mm vysoké, tmavě růžové až mírně šeříkově růžové.
Plod elipsoidní až obráceně hruškovitý, někdy až soudkovitě kyjovitý na kratším stonku, dozrávající modrozelený nebo matně švestkově modrý (vzácně tmavě zelený), 21 – 29 (- 37) mm dlouhý a 11 – 17 )- 20) mm široký. Šupiny na plodu volně rozmístěné.
Semena zakulacená, čepicovitá, 1,2 – 1,4 mm dlouhá a 0,9 – 1,2 mm široká, s kožovitým roztřepeným světle hnědým povrchem (podrod Gymnocalycium). Hilo-mikropylární oblast vnořená, široce kapkovitá, ve střední části lehce konvexní.
Domovina: pohoří Sierra del Morro v provincii San Luis, Argentina, on něhož pochází i jméno taxonu), ale i další místa uvedená v článku.
Hlavním iniciátorem popisu je ing. Tomáš Kulhánek z Brna, nadějný gymnofil s velkou perspektivou. Autoři kromě místy až zbytečně příliš obsáhlého popisu uvádějí srovnávací tabulku s taxony Gymn. poeschlii, Gymn. nataliae a Gymn. berchtii. Některé znaky se dost prolínají a tak kdo chce Gymn. morroense ihned dobře pochopit, lze mu doporučit podrobné a bedlivé studium popisu v rakouském časopisu. Nedá se však pochybovat, že popis vyjde brzy i v plátku Gymnofil. Závěrem děkuje skupina autorů popisu spolupracovníkům v Česku za překlady, což mne dost udivuje vzhledem ke vzdělanosti autorů a jejich předpokládané jazykové soběstačnosti. Asi chtěli v popisu dosáhnout maximální dokonalosti, což se jim zřejmě podařilo. Popis je vybaven mnoha hezkými barevnými obrázky přírodních stanovišť taxonu, autorem jednoho snímku je dokonce i velmi známý ostravský cestovatel, organizátor, gymnofil, předseda ostravského klubu a dlouholetý redaktor světově proslulého Ostníku Lumír Král.
Jde o obohacení sbírek gymnofilů. Tak se snažte, chlapci, ať máme co sbírat a ať máme nové přírůstky – „novou krev“ ve sbírkách, jak říkal Emil Zavadil z Ostravy, např. když vydal roku 1973 nabídku semen dovezených z Holandska pod názvem „Nová krev pro Gymnofily“, seznam tehdy zcela nevídaný.
Další nálezy: Tom 211 severně od Los Membrillos San Luis; Tom 412 Los Vertientes San Luis; Tom 407 1,5 km za odbočkou R2 na Salado Chico San Luis; Tom 409 Cerros del Rosario jižně od Paso Grande San Luis; Tom 414 Cerro Guanaco del Morro San Luis; RER 432; Tom 198 17 km severně od La Toma San Luis; Tom 209 severozápadně od Caňada San Antonio Cerros del Rosario San Luis; Tom 179 La Esquina – Los Membrillos; Tom 173 La Toma Vieja San Luis; LB 326 Sierra del Morro.