Gymnocalycium schmidianum (H.Till et W.Till) Meregalli et Kulhánek

Schuetziana leden 2015, str. 3-40.
Basionym: Gymnocalycium catamarcense ssp. schmidianum H.Till et W. Till, Gymnocalycium 8 (1), 1995.

Překlad popisu z latiny v rakouském Gymnocalycium: Liší se od typu druhu (v původním popisu rozumějme od Gymn. catamarcense) jednobarevně hnědými trny, na příčném řezu oválnými, delším modrošedým semeníkem a podlouhlými semeny, větší hilovou a mikropylární oblastí s výrazným okrajem (elaisomem).
Rostliny polokulovité až široce kulovité, až 18 cm široké, s proláklým temenem, které vypadá v období sucha, kdy jsou rostliny vyschlé, jako silně vytrněné. Temeno se však rozevírá když rostliny nasají vodu v období dešťů, takže temana mohou být občas více nebo méně holá. Žebra 8 – 18, přímá, oddělená hlubokými podélnými zářezy od sebe, příčnými zářezy pak rozdělená do hranatých, bradovitých hrbolců. Areoly oválné s řídkou, nažloutlou plstí, brzy lysé.
Trny 5 – 9 v areole hřebenovitě uspořádané, potom skoro paprskovité, mírně k tělu zahnuté, v průřezu oválné, občas mírně hranaté, většinou jednobarevně hnědé. Na přírodních stanovištích staré trny často skvrnitě šedé.
Květy vyrůstají z temene, semeník často delší oproti typu, a jsou většinou ocelově modré. Většinou jemně růžové květy s více nebo méně růžovými prašníky připomínající tvarem opět Gymn. spegazzinii Br. et R. Poněkud delší semena mají větší hilum než typ a silně výrazné okrajové výdutí (elaisom). Pojmenováno na počest švýcarského sběratele kaktusů Heinze Schmida z Biberist.
Tímto jménem také byly označovány rostliny Gymn. glaucum ssp. albertovojtěchii STO 60 Cuesta Zapata.
V česko-rakousko-italsko-německém internetovém věstníku (soudě dle bydliště hlavních protagonistů) Schuetziana, leden 2015, na stranách 3-40, autoři Kulhánek a Meregalli změnili postavení taxonu schmidianum na samostatný druh, tedy Gymnocalycium schmidianum (H.Till et W.Till) Meregalli et Kulhánek. Po bedlivém studiu v přírodě taxon oddělili od Gymnocalycium catamarcense (= Gymnocalycium pugionacanthum) kam byl původně zařazen jako subspecies, neboli poddruh, a článek doprovázejí mnoha obrázky, a sem pod nově stanovený druh přiřazují populace od Fiambala a okolí (provizorní název Gymnocalycium fiambalense) a popisují rostlinu jako Gymnocalycium schmidianum ssp. asperum.
Gymnocalycium schmidianum se vyskytuje ve více místních populacích kolem města Tinogasta: Na severu, východě a západě tvoří méně otrněné populace, na jihu od Tinogasta již přechází ve více otrněné rostliny k taxonu Gymnocalycium glaucum. Celá velká populace Gymnocalycium schmidianum se více blíží Gymnocalycium glaucum vyskytujícímu se jižně (a vůbec celému okruhu série Mazanensia) jak tělem, tak i květy a plody, proto tento druh zařazuji do sekce Mazanensia. Oblast kolem Tinogasta tvoří jakýsi předěl mezi rostlinami Gymnocalycium catamarcense a Gymnocalycium glaucum a rhodantherum, weissianum a nidulans, a Gymnocalycium schmidianum správně oddělené od Gymnocalycium catamarcense (= Gymnocalycium pugionacanthum) má k této skupině mnohem blíž. Je jen škoda, že autoři popisu zařadili pod Gymnocalycium schmidianum více místních populací. Pokud by takto měli postupovat ve všech ohledech, mohli pod Gymn. schmidianum zařadit bez popisu i taxon asperum. Podobným přístupem je i popis dokonce samostatného druhu Gymnocalycium meregallii (= Gymnocalycium carolinense ssp. fedjukinii Gapon et Neuhuber).

Gymn. schmidianum. Flowers from the top, ovary often longer than at the type and they are mostly steel blue. Mostly gently pink flowers with more or less pink anthers which remember to ones of Gymn. spegazzinii Br. et R. again. Rather longer seeds have bigger hilum than the type and strong marginal hollow (elaisom). Named after the Swiss collectos of cacti Heinz Schmid. With this name it has been marked also the plants of Gymn. glaucum ssp. albertovojtěchii STO 60 Cuesta Zapata.

Gymn. schmidianum – summary:
In the Czech-Austrian-Italian-German internet journal Schuetziana, january 2015, pages 3-40, the authors Mr. Kulhánek and Mr. Meregalli changed the status of the taxon schmidianum to the independent sort, so Gymnocalycium schmidianum (H.Till et W.Till) Meregalli et Kulhánek. After proper study in the nature they have separated the taxon out off Gymnocalycium catamarcense (=Gymnocalycium pugionacanthum), where it had been rowed as a subspecies, and they have in their article many pictures. They have also rowed here the populations from Fiambalá and the environs (prov. name Gymnocalycium fiambalense) under the new stated sort and they have described the plants like Gymnocalycium schmidianum ssp. asperum.
Gymnocalycium schmidianum occurs at more local populations round the town Tinogasta: it makes less spined populations in the north, east and west, and plants become more densely and strongly spined in the south of Tinogasta and change slowly their appearance to the taxon of Gymnocalycium glaucum. The whole great population of Gymnocalycium schmidianum is more close to Gymnocalycium glaucum occuring more in the south (and to the whole affinity of the Sectio of Mazanensia) not only with the body but also with the flower and fruit. Therefore I row this sort into the Sectio Mazanensia. The area round Tinogasta makes some dividing line between the plants of Gymnocalycium catamarcense and Gymnocalycium glaucum with rhodantherum, weissianum and nidulans; Gymnocalycium schmidianum right divided out off Gymnocalycium catamarcense (=Gymn. pugionacanthum) is more close to these group. It is only a pity that the authors of the overrowing and the description rowed more local populations under Gymn. schmidianum. If they have to do in this way, they could row under Gymn. schmidianum also even the taxon asperum without a description. It is very similar in the case of the description of even independent sort of Gymnocalycium meregallii (=Gymnocalycium carolinense ssp. fedjukinii Gapon et Neuhuber).

Gymnocalycium schmidianum ssp. asperum Meregalli et Kulhánek
Schuetziana, leden 2015, str 3-40.
Stonek plochý až silně zploštělý, zřídka kulatý, obvykle z větší části vnořený do zeminy, (80-)100-150(-180)mm v průměru; epidermis matná, tmavě zelenohnědá, někdy mírně namodralá, ale nikdy zelená; kořen vykazující hlavní odlišný kořen, silně hluboko v půdě; žebra na dospělých rostlinách 13-20, nízká; podélné zářezy široké a mírně prohloubené, přímé nebo slabě zvlněné, příčné rýhy mírně prohloubené, často trochu se lišící, hrbolky obvykle slabě vyvinuté, nízké, někdy se slabě vystouplou bradou pod areolami, u některých rostlin (a během období sucha) žebra více stlačená, s hlubším podélným zářezem a brady více vyvinuté a zřetelné, pološpičaté; areoly široce oválné, nezapuštěné, mírně zapuštěné ve stáří, s bělavou nebo našedlou vlnou, (18-)20-28(-32) mm od sebe vzdálené; trny silné, špičaté, tuhé, vzácně až 5 cm dlouhé, ale obvykle kratší, v řezu široce oválné; okrajové trny obvykle ve třech párech, méně často dva páry, mírně odstávající, tuhé a přímé, často sotva přesahující nejbližší podélné zářezy, někdy dosahující šířku dalšího žebra, ale velmi vzácně druhého dalšího žebra postranně; střední trny chybí, a pokud jsou tak stejně malé jako krátké horní trny; všechny trny šedé, jednotně zabarvené, zřídka mírně tmavší směrem k vrcholu; květní poupě se zeleně načervenalými nebo světlými růžovými šupinami, květ oboupohlavní, 45-60(-70) mm dlouhý a 40-50 mm široký, nálevkovitý, okvětní lístky asi dvakrát delší než perikarpel, tento tmavě olivově zelený s polokutatými narůžovělými šupinami, okvětní lístky světle krémově růžové, jícen zřetelně tmavě růžový, stěny zesílené, nazelenalá vnější část široká jako vnitřní část, obě části ostře oddělené; čnělka žlutá, dosahuje střední délky horních tyčinek, tyčinky nažloutlé, prašníky žluté; plod oválný, delší než širší, temně namodralý, matný, 10-12 mm dlouhý a 8-10 mm široký s širokými šupinami; semeno 0,9-1,1 mm dlouhé a 0,9-1 mm široké, tmavě červenavé, matné, buňky víceméně uspořádané v podélných řadách, vypouklé, mírně kónické v horní části, ohraničení hila pravidelně ohnuté, mírně avšak zřetelně bočně rozšířené, hilo-mikropylární oblast široká, zcela skrytá za velmi silným a vyjímečně hustým houbovitým povlakem, ztloustlá také na předělu oddělujícím hilum od micropyle.
Rozšíření: Naleziště holotypu: Argentina, Catamarca, 5,5 km severně od Mesada de los Zárate, 2.642 m. Dále pak jihozápadně Fiambalá, odbočka na Antofagasta da Sierra; severně Fiambalá, západně od Palo Blanco 2.200 m n.m.