Ivan Milt, Nasobůrky,
Taxon Gymnocalycium mucidum má poměrně pohnutou historii. Autor popisu Oehme našel jedinou importní rostlinu v zahradnictví Forstenbacher v Düsseldorfu. Jak uvádí, rostlina i přes svoji seschlost hojně kvetla a byla velmi pozoruhodná šedou barvou epidermis a tmavomodrým semeníkem. Oehmeho sbírka byla za války zničená, tak jako většina sbírek v Německu, Oehme se také konce války nedožil. Po válce Backeberg označil taxon jako příbuzný s Gymn. mazanense. Po válce, roku 1948, si dal práci v hledání tohoto taxonu Wilhelm Simon, a podařilo se mu najít ještě jeden import v zahradnictví Forstenbacher. Po řadě let, roku 1974, uveřejnil fotografii tohoto importu v časopisu Stachelpost č. 49. Rostliny za pár let odešla do kaktusového nebe, aniž by zanechala potomstvo. Tím skončila první kapitola dějství tohoto taxonu.
Další pátrání se rozběhlo až po článku v časopisu Stachelpost, a byly vysloveny nejrůznější domněnky. Brigitte a Jörg Piltzovi z německého Dürenu dovezli ze své první cesty do Argentiny roku 1976 rostliny a semena označená jako Gymn. glaucum s polními čísly P 36, P 36a a P 218. Poslední číslo P 218 se ukázalo jako typické Gymn. glaucum. Další průzkumy v terénu provedli manželé Bernhard a Kerstin Schweitzerovi z Německa. Roku 1994 pak po bedlivém studiu rostlin v přírodě i v kultuře a po spolupráci s profesorem na univerzitě v německém Oldenburgu dr. Detlevem Metzingem stanovili jako znovunalezené Gymn. mucidum Piltzovo polní číslo P 36a a několik položek bratří Schweitzerů, a svoje závěry publikovali v německém Gymnos roku 1994.
Domovina: Argentina, La Rioja a Catamarca, Salicas, 1.050 m (P 36a); Sierra de Vinquis 1.030 m (BKS 40); severně Salicas, 1.000 m (BKS 41); jižně Salicas 1.000 m (BKS 42); Alpasinche 1.000 m (BKS 59); Schaqui 1.100 m (BKS 60).
Další nálezy: JS 135 San Blas, JS 232 San Blas; VS 48 San Blas; WP 95-211/440 Alpacinche; JO 328 za Schaqui, JO 280 San Blas, JO 238 San Blas, JO 811.03 San Blas; LF 23; MT 06-023 San Blas-Las Talas, MT 06-024 dtto, MT 07-244 Alpachince.
Taxon Gymnocalycium glaucum: Autor popisu Friedrich Ritter našel rostliny již v únoru 1959 a přidělil jim své polní číslo FR 961 (popis v Sukkulentenkunde VII/VIII, 37, 1963). Nový taxon srovnává s Gymn. mazanense, ovšem v tehdejším pojetí tohoto druhu. Glaucus znamená modrý, i když by tomuto taxonu slušelo lépe šedozelený.
Naleziště Gymn. glaucum navštívil Alfredo Lau, po něm pak několik let Brigitte a Jörg Piltzovi prozkoumali několik přírodních stanovišť, která obdržela polní čísla P 36 Rio Colorado, P 36a asi 80 km od stanoviště typu s kořeny až 50 cm dlouhými, enormní rostliny se středními trny, a konečně glaucum P 218 ze stanoviště typu. Druhá položka, tedy P 36a byla později stanovena jako Gymn. mucidum. Polní číslo P 218 je typickým Gymn. glaucum, které roste skoro v čistém štěrku. Semenáčky v kultuře rostou také velmi zvolna.
To jsou tedy fakta do dnešní doby všeobecně známá, ovšem jak vidno ne každému. Roku 2022 vyšel opět internetový časopis Schuetziana, kde byly poskytnuty informace o setkání gymnofilů v rakouském Linzi ve dnech 29. a 30.dubna 2022. Autor uváděný v časopisu, Peter Lechner, píše, že Gymnocalycium mucidum bylo platně popsáno Oehmem v roce 1937, ovžem že PRÝ neexistuje žádný odkaz na výskyt těchto rostlin v argentinských provinciích La Rioja a Catamarca. Podle jeho vyjádření prý je jméno Gymnocalycium mucidum nomen dubium a nemělo by být jako jméno druhu dále používáno. No to mne tedy dost překvapilo, nevím zda je to pouze z neznalosti již předtím uváděných údajů (viz výše) o výskytu tohoto taxonu, jako pojednání autorů doplněného popisu Gymnocalycium mucidum z autorské dílny Piltz, Metzing a Schweitzer, nebo úmyslného přehlédnutí těchto faktů, či z nedostatečné informovanosti pana autora.
Název glaucum, či glaucus, znamená modrý, i když pro Gymnocalycium glaucum by se lépe hodila barva „šedozelený“. Ovšem mnohdy z jazykové neznalosti kaktusáři považovali barvu glaucus za „šedou“ či „šedohnědou“ a proto Gymnocalycium mucidum bylo považováno za Gymnocalycium glaucum právě vzhledem k zabarvení epidermis. Mnohokrát jsem se s tím setkal při návštěvách gymnofilů v mé sbírce – při pohledu na Gymnocalycium mucidum nejeden prohlásil: „no to je glaucum“. Pokud jde tedy o barvu a měl bych přistoupit na tyto omyly, pak bych mohl za glaucum považovat i Gymnocalycium obductum a obzvláště pak Gymnocalycium platygonum, pokud tedy nebudu brát zřetel na tvar semen. Co provedl se jménem mucidum Hans Till svého času, to raději nebudu dál rozvádět.
Než budu psát dál, připojím pár poznámek k přiloženým obrázkům, které zcela jasně vypovídají jaké jsou rozdíly mezi oběma taxony. Gymnocalycium glaucum FR jsou z výsevu ze semen pocházejících od Friedricha Rittera. Zásilku jsem si předplatil v německých markách roku 1976 na svatební cestě s manželkou Evou, na poštovním úřadě v Mnichově v tehdejší NSR. Samozřejmě bedlivý čtenář se bude ptát jak jsme se tam mohli dostat v době tzv. „normalizace“. Byl to zájezd Čedoku do Rakouska, Itálie, Švýcarska a NSR, tehdy se takových zájezdů mohli zůčastnit starobní důchodci a hlavně „pracovní kolektivy“ – rozumměno 3 osoby z jednoho podniku. Byli jsme celý život zaměstnanci ZZN, k výjezdu jsme potřebovali 36 razítek a podpisů(!) a podpis se souhlasem ředitele podniku byl vázán s tím, jakmile se nevrátíme, ředitel končí ve funkci. Samozřejmě jsme v práci neměli problémy a taky u ZZN kvůli žním jsme nevěděli co jsou to prázdniny. Výhodou u Čedoku bylo, že jsme měli dostatek finančních prostředků, které nám byly předány v autobuse až po překročení československo-rakouských hranic. Do Švýcarska jsme měli k dispozici několik stofrankových bankovek modré barvy s nádhernými motivy horské flory, byl to velký formát který dnes již asi nikde neuvidíte. Na „Západ“ se dostali i turisté kteří získali tzv. „devizový příslib“ od banky a mohli cestovat samostatně autem, ovšem po útratě za benzin jim toho moc nezbylo. Podmínkou takových cest bylo nechat potomstvo doma, jinak vás „ven“ nepustili. Škoda, že jsem si tenkrát z Mnichova neschoval na památku onu složenku. Rostliny Gymnocalycium glaucum FR rostou velmi zvolna a jsou pro mne vlastně i osobní historickou vzpomínkou.
Samostatnou kapitolou jsou přátelské vztahy mezi českými a rakouskými či německými gymnofily. Po roce 1989 po tzv. „sametu“ jsem mnohokrát navštívil opět Rakousko a Německo, tentokrát moje cesty byly směrovány cíleně za kaktusy, tedy za účelem získávání informací o rodu Gymnocalycium. Po „revoluci“ jsem poznal mnoho nových přátel a pěstitelů, kteří nám rádi předávali informace a obdarovali nás semeny ze svých převážně importních rostlin. Chovali se k nám velice vstřícně a my jsme byli blahem zaliti. Tak se chovají dodnes: ovšem jen k těm kteří jim neodporují v jejich osobitých názorech. Pokud se začne našinec přít a dávat najevo jiný a hlavně rozdílný názor, dochází k pomalému ochladnutí vztahů. To jednou na sjezdu gymnofilů v rakouském Eugendorfu hovořil Hans Till o historickém vývoji rodu Gymnocalycium. Hovořil německy spisovně a pomalu, abychom my z Česka dobře rozumněli. Jednou z podstat jeho závěrů bylo například zjištění že okruh Gymnocalycium uruguayense je vývojově nejstarším a nejprimitivnějším zástupcem rodu. Po přednášce si k nám přisedl jeden z vedoucích spolku a sdělil, že to je to nejlepší co Hans Till kdy o gymnech napsal. Odvětil jsem mu: “To není nic nového, to napsal dr. Schütz ve Fričianách už před 20 lety!“ A bylo zaděláno na problém. Takže jen jedna rada pro začínající kaktusáře: Je známo staré heslo: „Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti!“. Pakliže bude kaktusář hodný, tak se v důchodovém věku (pokud něco takového bude ještě existovat) může dočkat i nějakého vyznamenání s popěvkem „Daj-li – nedaj-li medajli?“. A pokud budete celou kariéru kývat hlavou, tak se dočkáte třebas i Platinové Plakety. Nikoliv, pokud jako jeden můj celoživotní přítel kaktusář přes gymna prohlásil po rozhovoru s jistým zahraničním účastníkem: „Vypadá jako blbec a taky to blbec je!“. A pokud si někdo myslí že našinec bude plnohodnotný soupeř, nechť si to myslí a žije dál v iluzionismu. Avšak znám datum, kdy se staneme rovnocennými kolegy: Bude to 31. února.
Jako jeden z příkladů mohu uvést zážitky jednoho našeho cestovatele, který jako jeden z prvních v poválečné době vycestoval do Argentiny s rakouskými přáteli. Sbíral nejenom semínka, ale i odebíral půdní vzorky i přes ironické poznámky k této činnosti na nalezištích kaktusů. Po návratu domů si nechal udělat rozbory půdy, jejichž výsledky poslal svým souputníkům: a ejhle – jeden z nich tyto rozbory posléze publikoval pod svým jménem (pochopitelně ne u nás). Tentýž autor je uváděn kdesi jako překladatel z češtiny do němčiny – no to jestli je fakt, že toto je překladatel, tak to já jsem asi čínský velvyslanec v Turecku! Pamatuji, jak náš gymnofil prohlásil: “To mám kamaráda, co?“ Také jsme navštívili jiného jednoho z nejpřednějších rakouských gymnofilů a ukázali mu nový popis Sulcorebutie heřtusii – náš přítel se pousmál, odešel a přinesl nám jakýs takýs časopis, kde byl na titulní straně obrázek Sulcorebutia crispata! Prostě heřtusii je crispata….. a šmytec, basta fidli!
Samostatnou kapitolou je vztah našich milých přátel k našim českým publikacím a zvláště pak vztak k osobě Alberto Vojtěcha Friče a hlavně k jeho práci. Tak jako nedávné zrušení Gymnocalycium riojense a stanovení nového pochybného taxonu Gymnocalycium basiatrum. I pan VoS předpokládal že svůj nález Gymnocalycium anisitsii s květem žlutozeleným popíše jako Gymnocalycium fričii. K tomu pochopitelně nedošlo a rostlina byla popsána jako Gymnocalycium arzbergeri. Další svůj nález VoS 3060 označil autor jako Fričovo Gymnocalycium michoga, dlouho mu to však nevydrželo, již mají rostliny nové jméno – Gymnocalycium saladense (nebo snad salátense?). Jeden gymnofil si dovezl od Toma (nejlepší znalec rodu Gymnocalycium) z burzy v Pardubicích G. saladense nom. prov. Tom 1185/1, záp. od Vera y Pintada, SF.
Je na nich vidět, že tyto rostliny jsou od G. michoga Frič odlišné, a že jde, podle habitu, asi o jiný druh (snad Gymn. marsoneri?). Fričovy rostliny jsme poznávali podle tečkované epidermis, které u G. saladense zcela chybí (viz foto). Není žádný expert, ale rostliny Friče by měly být z provincie SdE (Santiago del Estero), což je od Vera y Pintado v Santa Fé řádově stovky kilometrů. Takže i slavný a zkušený německý cestovatel označuje své nálezy jmény Friče, aniž by je znal.
Ve výše zmíněném internetovém časopisu Schuetziana 22/2 tato skupina plánovala pro příští setkání v Linci 30. 6. a 1. 7. 2023 projednat vzájemný vztah mezi Gymnocalycium rhodantherum a Gymnocalycium guanchinense. Jelikož guanchinense je opět Fričovo jméno, dovedu si výsledek přestavit. Výsledky této debaty již nesháním, jenom kdyby dr. Bohumil Schütz věděl jaký časopis pod jeho jménem vychází, asi by ho pepla klepka. Popisy kaktusů publikované v českých a slovenských časopisech nejsou brány prostě v úvahu, v zahraničí jsou naproso přehlíženy. Zato popsat všelijaké pochybné taxony jako variety či poddruhy Gymnocalycium kuehhasii, nebo Gymnocalycium walteri, rosae, rauschii atd., atd., to jde jak na běžícím pásu. Další „nové“ taxony z podrodu Ovatisemineum (Gymnocalycium) popsané v posledních 10 letech raději nebudu komentovat – to mnohdy nestojí ani za psí štěk.
Cestování pěstitelů samo o sobě je samostatnou kapitolou: ať již jde o výlety po katusářích českých a slovenských na jeden den, do zahraničí na dva až čtyři dny, nebo cestování za kaktusy na naleziště v Jižní Americe do zemí, kde rostou gymnokalycia, tedy Argentina a Bolívie především, pak Brazílie, Uruguay a Paraguay. Pro takové cesty je zapotřebí mít dobré parťáky a taky sám být dobrým parťákem (že bych byl já dobrým parťákem to tedy nevím – stačí mi nesnášet spolucestující co v noci chrápou až se třesou okna). Proto jsem nikde na naleziště gymen necestoval neb mi vadily hygienické podmínky takových cest a strávit pár týdnů s chlapskými účastníky mi bylo poněkud cizí. Tak jako snímek „Setkání u Capillitas“ kde se sešlo přes deset českých kakto-cestovatelů, po tom tedy vůbec netoužím. Stačí mi řada cest a výletů po evropských zemích, které jsem procestoval hlavně se dvěma pražskými gymnofily a jedním z Podkrkonoší, s kterými mi bylo naopak velice fajn a snad i oni na mne nebudou nadávat.
Zájezdy ke kaktusářským sbírkám jsou kapitolou samy o sobě. Jak si bedlivý čtenář kaktusářské literatury jistě všiml, v časopisu Kaktusy vyšel článek k mým sedmdesátinám s mým titulem „dr.“ Žádný doktor nejsem, nevystudoval jsem vysokou školu (i když poslouchat některé vysokoškolské absolventy mi připomíná návštěvu v ubikacích doc. Chocholouška). Jak však jsem k tomu přišel? Také byl jeden zájezd v mé sbírce a optala se mne jedna dáma zaobírající se pěstěním kaktusů „Za kolik máte ty steňáčky, pane doktore?“ To mne překvapilo, ale také oblažilo moje srdéčko, a tak dostala pár semenáčků zadarmo, neboli gratis. Pravým opakem byla jiná návštěva kaktusářů, kdy jistá starší dáma se hned usádlila na lavičce a nejevila známky zájmu o kaktusy. Toť jsem se jí zeptal: „A co vy paní sháníte či hledáte?“ Odpověděla mi stroze: „Já nic nekupuji, jen hlídám manžela, aby moc neutrácel!“ No na to jsem nic neřekl, ale v duchu jsem si myslel: „Z tebe mám radost, stará glochido…..“
Vlastně po celou dobu mého pěstění kaktusů od cca 12 let, tedy od roku 1964, mne bavilo tento bohulibý koníček propagovat a začal jsem navštěvovat svého prastrýce Ferdinanda Plesníka v jeho zahradě v Olomouci na Novosadech, kde jsem se také pod jeho vedením vlastně vyučil kaktusářskému „řemeslu“. Pak jsem roku 1966 vstoupil do kaktusářského kroužku v Olomouci při zdejším muzeu na Náměstí Republiky a v roce 1967 jsem se ujal funkce jednatele. Po pár letech jsem se začal věnovat i kaktusářské lidové spisovatelské činnosti, což mne hrozně bavilo a dodnes mne to baví – někdy i tedy ke krajně nesouhlasným reakcím mých vrstevníků. Roku 1977 jsme se BOHUŽEL odstěhovali s manželkou a dětmi do Nasobůrek (dodnes tohoto neuváženého a přitroublého rozhodnutí litujeme), kde živoříme dodnes a se slzou v oku vzpomínáme na Zlatou Olomouc, které patří stále a neoblomně moje srdce i duše. Na náš dům na Novosadech se již ani nechodíme s manželkou podívat, neboť by nám to srdce urvalo.
